Pro Coco: láska v psí podobě
Píše Fernando Santos
Číst v jazyce: Čeština Português
Omlouvám se, že nepřidávám příspěvky tak často, jak cítím, že bych měl. Upřímně nevím, kolik lidí tenhle blog čte, ani jestli si tenhle článek někdy někdo přečte. Ale věřím ve Vesmír a věřím, že slova mají moc.
Naučil jsem se to jako malý kluk, když jsem se ve škole snažil podvádět. Chtěl jsem si udělat taháky, do kterých bych se při písemkách díval, ale nakonec jsem se všechno naučil jen tím, že jsem to sepsal. Teď se snažím o totéž.
Psaním chci dosáhnout až na konec Vesmíru. Chci psát o vděčnosti, lásce a zlomeném srdci. Doufám, že dokud bude existovat internet, budou si to lidé v budoucnu moct přečíst a dozvědět se o síle, o bytosti, o lásce v psí podobě: o mé malé Coco.
S mým partnerem Paulem jsme tenhle článek začali psát, když Coco poprvé diagnostikovali nádor na mozku, krátce před jejími sedmými narozeninami. Tehdy se nám srdce lámala na tisíc kousků, ale chtěli jsme se se světem podělit o její příběh a její fotky, aby nikdy nebyla zapomenuta.
Dopisujeme ho teď, poté, co jsme se s ní museli rozloučit.
Naše malá smečka
Máme tři francouzské buldoky.
Coco jsme si přivezli domů, aby dělala společnost našemu prvnímu klukovi, Roccovi. Byla o rok mladší než on a skoro okamžitě se z nich stali nerozluční přátelé. Oba nás provedli lockdownem a nakonec jsme se odstěhovali z Londýna do Worthingu, aby spolu mohli mít opravdový domov se zahradou.
Když byly Coco čtyři roky, nechali jsme ji s Roccem připustit. V malém bříšku nosila osm štěňat. Bohužel to pro ni bylo příliš mnoho. Porodila přirozeně, ale přežilo jen jedno štěně. Pojmenovali jsme ji Halo.
Rocco, Coco a Halo se stali sehranou malou smečkou. Každý večer si Coco se svou dcerou hrála na přetahovanou. Hlídala nás s naprostou oddaností. Coco byla miláčkem nás obou, ale s Paulem ji pojilo ještě zvláštnější pouto—vtipkoval, že já jsem její táta, ale on je její máma. Kdykoli Paul zavolal „Pojď k mámě“, přiběhla, ať byla kdekoli a dělala cokoli.
Coco, Rocco a Halo nás v den naší svatby dokonce doprovodili k oltáři. Coco měla na tu příležitost krásné malé šatičky. Za ta léta měla pár zvláštních oblečků, včetně malého kostýmu Santy na Vánoce.
Milovala ležet na zádech s hlavou opřenou o Paulovu hruď, zatímco ji líbal a drbal na bříšku—často jsem se přidal i já, a když ne, věnovala mi příšerný pohled nebo se na mě jen podívala a zamávala tlapkou. Kdykoli jsme přestali, zatřásla jednou malou tlapkou ve vzduchu a dožadovala se dalšího. Jejím nejoblíbenějším pamlskem bylo kuře a ryba čerstvě z grilu. Milovala vyhřívání na ranním slunci a milovala, když mohla pošťáka vyděsit k smrti. Jejím úplně nejoblíbenějším hříchem bylo trhání pošty.
Byla nám tak blízko, že mi při práci skákala na klín, tak jsem jí vedle klávesnice zařídil pelíšek—a pak přišly i schůdky, aby mohli všichni tři buldočci pracovat vedle mě. Coco potřebovala vždycky to nejlepší místo, a na vážných poradách jsem mimo záběr kamery často těžko udržoval pozornost, protože hýbala tlapkami a dožadovala se pozornosti a drbání na bříšku.
Coco byla nesmírně věrná. Nikdy moc nestála o objevování; mnohem radši zůstávala doma, přitulená těsně k nám.
V posteli spala hned u našich hlav. To bylo její místo.
Den, kdy se všechno změnilo
17. červenec začal jako slunečný pátek. V Británii bylo horké léto, ale ten den byl svěžejší, kolem 20 stupňů. Protože Coco byla francouzská buldočka—plemeno známé dýchacími potížemi a problémy s regulací tělesné teploty—vždycky jsme si dávali velký pozor, abychom ji v teplém počasí nebrali ven. Než nás někdo odsoudí: bydlíme ve velkém domě s velkou zahradou a všichni naši psi můžou kdykoli ven dvířky pro psy.
Později odpoledne, když se ochladilo, jsme ji vzali do místní hospody. Měla skvělou náladu a cestou zpátky byla tak nadšená. Pak se bez varování zhroutila a na chodníku dostala záchvat.
V jediném okamžiku se život můj i mého partnera Paula obrátil vzhůru nohama.
Hned jsme s ní spěchali k veterináři. První myšlenka byla, že dostala úpal, i když nám to připadalo nepravděpodobné, protože nebylo nijak strašné horko. Přes víkend vypadala většinou jako obvykle, ale všimli jsme si, že trochu ztrácí hybnost v pravých nohách.
V neděli večer, během finále mistrovství světa, dostala další záchvat. Halo, její dcera, má epilepsii, takže jsme Coco dali nouzové léky proti záchvatům a vzali ji zpátky na kliniku. Tím začalo dlouhé trápení plné odběrů krve, návštěv a starostí. Dokonce jsem si v obýváku zařídil malý stůl, abych mohl pracovat hned vedle ní, protože tam se cítila nejbezpečněji a nejpohodlněji.
Coco se pořád chovala jako ona, ale potíže s pohybem se jí zhoršovaly. Jednou v noci jsem si všiml, že se nehýbe pořádně a vypadá vyděšeně, už jen když se snaží vstát. Zatímco jsme čekali na doporučení na magnetickou rezonanci, spěchali jsme s ní zpátky k veterináři a skončili na pohotovosti ve veterinární nemocnici Univerzity v Cambridgi.
Tam jsme dostali tu drtivou zprávu. Coco měla agresivní nádor na mozku, kterému se říká gliom.
Neurologové nám řekli, že ji nic nevyléčí. I s pokročilými možnostmi, jako je radioterapie nebo chemoterapie, by nejlepší prognóza znamenala jen týdny, možná pár měsíců.
Boj za Coco
Od té chvíle jsme dělali všechno, co bylo v našich silách, abychom Coco dali ten nejlepší možný život. Prostudovali jsme každou dostupnou léčbu a rozhodli se, že zkusíme chemoterapii, jakmile budou hotová veterinární doporučení.
Navzdory všemu zůstala úplně stejným psem, i když nádor zabíral zhruba 20 procent jejího mozku. Pořád měla skvělou náladu. Pořád vrčela na svou dceru, hlídala svá oblíbená místa, vroucně nás milovala a zůstávala oddaná naší rodině.
Coco měla mít 15. srpna narozeniny. Protože jsme věděli, že její prognóza je krátká, uspořádali jsme jí dřívější narozeninovou oslavu 1. srpna. Přátelé a rodina přijeli odevšad, aby ji viděli, a byla úžasná. Kdo se na ni ten den díval, nikdy by neuhodl, že žije s tak vážnou nemocí.
Víkend byl jasný a slunečný. Na krátkou, nadějnou chvíli jsme opravdu věřili, že protizánětlivá léčba zabírá a že Coco navzdory všemu vyhrává.
Loučení
Tohle pondělí byl další dobrý den. Coco ukazovala skutečné, utěšující známky zlepšení. Ale ten večer, zrovna když se šlo spát, začala znovu dostávat záchvaty.
Ani po dvou plných dávkách záchranných léků záchvaty neustávaly. Viděli jsme, jak vážně je zasažený její mozek. Vypadala ztraceně, dezorientovaně a pořád se točila doleva.
O půlnoci jsme s ní spěchali na veterinární pohotovost. Po pečlivém vyšetření nám veterinář jemně vysvětlil, že nádor teď trvale ovlivňuje kvalitu jejího života i základní funkce mozku. Udělali jsme to srdcervoucí rozhodnutí nechat ji odejít a ušetřit ji utrpení a nekonečných záchvatů.
Naposledy jsme se rozloučili s naší holčičkou.
Teď pokojně odpočívá vzadu na naší zahradě, hned vedle štěňat, o která před lety přišla a z nichž jediná přežila Halo.
Jaká Coco doopravdy byla
Nechci, aby si někdo Coco pamatoval jen kvůli tomu, že nás opustila těsně před svými sedmými narozeninami. To byl jen záblesk na samém konci života plného radosti a dobrodružství. Milovala být s námi. Měla tak výrazné, tak jasné oči—dělala tolik obličejů. Nesnášela chůzi po oblázkových plážích a odmítala používat dvířka pro psy, takže jsme královně Coco museli otevírat dveře, kdykoli se jí jimi nechtělo projít. Nečůrala nikde, kde nebyla tráva. Její nejoblíbenější hračkou byl bílý kroužek, do kterého kousala a kousala, a pak ještě malý zelený kroužek. Bílý kroužek jsme našli náhodou a milovala ho tak moc, že jsme koupili ještě dva, kdyby se někdy ztratil.
Chci, aby každý, kdo tohle čte, věděl o lásce bez hranic—žádala si o ni a dávala nám ji a my jsme jí ji rádi vraceli.
Coco byla zvláštní bytost. Byla duchem, duší, bytostí a energií, která přišla do našich životů, aby nás obdařila sedmi nezapomenutelnými lety. Byla nesmírně ochranitelská, oddaná a láskyplná. Aniž by kdy řekla jediné slovo, naučila nás, co doopravdy znamená láska bez hranic.
Proměnila celý náš svět k lepšímu. Celý náš dům i naši další dva buldočci se točili úplně kolem ní. Říkali jsme jí královna Coco. Ale pro mě byla vždycky moje Titinininha—portugalská přezdívka z mého rodného jazyka, kterou dostala, protože byla jako malá tak drobounká.
Měli jsme takové štěstí a takovou výsadu, že jsme s ní mohli sdílet život. Vždycky nás ráno vítala jako první, vždycky čekala u dveří, kdykoli jsme s Paulem odešli, a vždycky jako první s naprostým nadšením vyskočila do všeho, co dělala. Měla nás úplně omotané kolem svých malých tlapek. U nás doma se tradoval vtip, že je to dům Coco a ona nás v něm jen laskavě nechává bydlet.
Byla máminou a tátovou holčičkou.
Měli jsme o ní dokonce oblíbený příběh. Říkali jsme, že pod schody, ve svém malém domečku, má Coco tajnou řídicí místnost, odkud ovládá svět. Kdykoli se stalo něco, co nás s Paulem udrželo doma—porouchané auto, stávka nebo špatné počasí—podívali jsme se na sebe a řekli: „Coco zase řídí události.“ Vtipkovali jsme, že vytváří ve světě poruchy jen proto, abychom zůstali doma s ní.
Byl to láskyplný příběh, který jsme si vyprávěli, ale část mě pořád přemýšlí, jestli nebyl pravdivý.
Vedlejší účinek lásky
Říká se, že jedinou vadou psů je, že jejich životy jsou kratší než ty naše. Coco tu byla sedm let našich životů, ale je nesmírnou útěchou vědět, že my jsme tu byli po celý ten její. Ode dne, kdy jsme ji poznali na nádraží Paddington, až do jejího úplně posledního dechu věděla, že je milovaná víc, než se dá slovy vyjádřit. Úplně na konci jsme jí šeptali, jak moc je milovaná a vždycky bude.
Přísahám, že její energii a přítomnost pořád cítím po celém domě. Život ztratil kousek svého kouzla.
Říká se, že smutek a zlomené srdce jsou jen vedlejší účinky hluboké lásky. Bolest, kterou teď neseme, odráží obrovskou lásku, kterou jsme s ní sdíleli. Někdy se těžko dýchá. Vím, že rány se časem hojí, ale zahojené rány jsou pořád jizvy. Přišli jsme o pilíř našeho rodinného života a bez ní už nic nebude jako dřív.
A přesto jsem zároveň tak hluboce šťastný a vděčný za dar jejího života. Jaká to byla čest, že sis vybrala právě nás, Coco.
Moje Tetena, doufám, že se potkáme znovu a znovu v každém životě. Vtipkoval jsem, že v našich minulých životech jsme s Paulem byli psi my a ty jsi byla naše lidská opatrovnice. Bylo by tak krásné tě jednoho dne přivítat zpátky jako naši lidskou dceru.
Děkujeme ti z hloubi srdce a duše. Vím, že se jednoho dne znovu setkáme tam, kde už neexistují fyzická omezení, a budeme si spolu hrát jako jedna energie. Navždy jsi v našich srdcích a slibuju, že na tebe budu myslet každý den po zbytek našich životů. Vím, že jednoho dne budeme zase spolu, podrbeme tě na bříšku a už nás nikdy nic nerozdělí. Taky vím, že jsi pořád vlastně s námi a budeš s námi navždy a navěky.
Moje pletené výtvory pro Coco
Tady jsou některé ze zvláštních pletených výtvorů, které jsem pro Coco vyrobil. Opravdový Gigante kousek jsem pro ni kvůli měřítku nikdy upléct nemohl, ale při tvoření těchhle malých kousků, které nosila, jsem se o řemesle naučil strašně moc.
Na věčnou památku
Jestli se tě příběh Coco dotkl, byl bych hluboce vděčný za malý dar pro Wadars, naši místní charitu na záchranu zvířat tady ve Worthingu.
Moc děkuju za přečtení. Pokud tě opustil domácí mazlíček nebo právě truchlíš, klidně se mi ozvi přímo na fernando@giganteknits.com.
Pokud při čtení můžeš věnovat tichou myšlenku mé holčičce, popros prosím, aby její energie zůstala blízko její mámy a táty.
Bůh vám všem žehnej.
A Bůh žehnej naší malé královně Coco navždy a napořád ❤️
Máma a táta tě měli tak rádi,
že slova to nikdy nevyjádří.
Královna domu od prvního dne,
v našich srdcích navždy zůstane.
V každém životě platí, co víme:
vždycky si cestu zpátky k tobě najdeme.
Coco — Her Life: film
Tři hodiny a šest minut — každá fotka a každé video, které o ní máme, v pořadí, od noci, kdy přišla domů, až po poslední záběr, zakončené věnováním. Teď tu žije pro všechny, kdo ji milovali. Pomocí kapitol přeskočíš rovnou na konkrétní chvíli.
Čti dál
The Sovereign: kardigan, který jsem upletl ve svém nejtěžším roce, teď zdarma
Úplně první kardigan, který jsem kdy udělal, upletený během roku plného pobytů v nemocnici a tří operací — a kousek, kterým začal Gigante Knits.
Přečti si dál →
